Zločin a trest PDF, ePub, Kindle

By | 04/17/2018

Zločin a trest

Děj se odehrává v Petrohradě ve druhé polovině 19. století. Hlavní hrdina student Rodion Romanovič Raskolnikov je velmi chudý a právě z nedostatku peněz je nucen odejít ze studií. Rodion žije v zatuchlém pronajatém pokoji, nemá peníze, hladoví, ale přesto nemá zájem si najít nějakou poctivou práci. Aby dokončil školu, chce se jeho sestra provdat za bezcharakterního boháče Lužina. Rodion je zásadně proti a sestře sňatek rozmluví. Rodina napadají hrůzné myšlenky, jak lehce přijít k penězům…



Kniha v českém jazyce!


Stažení Zločin a trest zdarma kniha pdf mobi epub mp3 fb2 CD txt doc kindle Ibook iOS:


Zločin a trest (0.00 EUR)


Stažení Zločin a trest zdarma kniha:

MIRROR-2




Připojit stovky tisíc spokojených členů, kteří strávili bezpočet hodin vyhledávání multimediálního obsahu a online a hned teď a zároveň se těší nové knihy, časopisy a slavných komiksů.

Je tady a je to zdarma. Proto se musíte zaregistrovat kliknutím na některý z odkazů na této stránce:

  • Knihy, časopisy a comics neomezené, ať jste kdekoli: přímo do vašeho prohlížeče na počítači nebo tabletu.
  • Více než 10 milionů titulů pokrývá všechny možné žánry.
  • dostat to nejlepší knihy, časopisy a comics v každém žánru, včetně akce, dobrodružství, anime, manga, děti a rodinu, Classics, Komedie, reference , manuály, Drama, zahraniční, hrůza, hudba, romance, Sci-fi, fantasy, sport a mnoho dalších.
  • Nové tituly se přidávají každý den! Rádi bychom udrželi věci svěží.
  • Všechny platformy. Plně optimalizováno
  • Objevte, proč každý den chodí tisíce lidí.Zaregistrujte se a užijte si zábavu, neomezeně!


    Originální název:

    Prestuplenije i nakazanije (1866)

    Žánr:
    Literatura světová, Romány
    Vydáno: , Svět sovětů
    více informací…

    Nahrávám…

    Komentáře (171)

    Přidat komentář

    Precim

    předevčírem

    Raskolnikov, student na kterého v plné síle působí bída a chudoba je znechucený světem a zdá se, že mu na ničem nezáleží. Spáchá proto vraždu, kterou si ospravedlňuje zbytečností oné osoby. Se zklamáním začne zjišťovat, že on není ten "vyvolený", který má právo zabíjet, neboť po spáchání vraždy se nezmůže na nic jiného, než na podlehnutí zžírajícím výčitkám svědomí. Naštěstí pro něho se k němu svět nechová stejně jako on ke světu a má kolem sebe přátele a rodinu, kterým na něm záleží. To je podle mě pro něj záchrana před jistou sebevraždou a nakonec dokonce cesta k nalezení nové chuti do života.

    Ještě nikdy jsem se při čtení knihy nedokázal tak hluboce vžít do nějaké postavy a soucítit s ní. Sofistikované dialogy, úzkosti, zoufalství, náhlé výbuchy hněvu, únava, dokonce i ta horečka, kterou má Raskolnikov v příběhu tak často, to vše jako kdybych zakoušel já sám. Tak propracovanou a dobře popsanou psychologii jsem vůbec neočekával. Mojí nejoblíbenější částí byly dialogy Raskolnikova např. s Porfirijem Petrovičem nebo Petrem Lužinem. Právě při nich totiž dochází k té nejintenzivnější konfrontaci myšlenek a člověk hltá každé slovo.

    chlo0opek

    10. března

    No tak po přečtení této knihy se rozhodně nemohu ztotožnit s názorem, že tato kniha by měla patřit k nějaké té světové klasice. Jediné světlé stránky této knihy jsou docela propracovaná psychologie hlavní postavy a občas ne úplně hluchý děj. Bohužel jen občas. Závěr knihy byla v tomto směru vyloženě utrpením: nějaký dobrý děj zde již skoro žádný nebyl a to je pak dost zádrhel, když hlavní hrdina je naprosto nesympatický flákač, zcela neužitečný pro společnost a kniha se kolem něj neustále točí a děj, který by pak mohl pomoct čtenáře přes tuto skutečnost přenést, zrovna navíc ještě úplně chybí. Ani vedlejší postavy mi nějak zvlášť nepřirostly k srdci, zkrátka pokud hledáte nějaký příběh s živým dějem, alespoň trochu kladné hrdiny, rozhodně uděláte lépe, když šáhněte po jiné knize.
    Slabší 2*.

    MarcelPaška

    04. března

    Asi nejlepší detektivka, kterou jsem kdy četl. Překonají ji snad jen Karamazovi stejného autora

    kowalenska.m

    04. března

    Titul s podnázvem v našem školství "povinná literatura". Škoda, že tyto podnázvy existují, možná by do tohoto díla potom šlo více lidí a neodradil je dojem ze školy, tak jako kdysi mě. Stává se to u knih, které jsou profláklé svým významem, a proto často chybí chuť knihu číst. Měla jsem to tak i já, a když jsem začla číst na maturitu, potvrzovaly se mé obavy. Rusko, spoustu postav, těžký jazyk, spoustu promluv a myšlenek a děj nic moc… Jenže, v půlce se to zlomilo a já nemohla přestat číst. Najednou jsem to JÁ byla v Rusku, to MĚ honil stihoman a všechny ty myšlenky a výslechy se mě dotýkaly. Viděla jsem smysl knihy. Držím palce všem studentům, kteří se do knížky pustí, aby to dokončili. Stojí to za to. 🙂 Já naštěstí s délkou knížek problém nemám, ale dokážu si představit, že to problém být může u díla, kde jsou primárně myšlenky a ne děj. 🙂

    PavlineCZka

    17. února

    Jsem ráda, že si tuto knihu můžu poctivě odškrtnout ve svém "čtenářském deníčku", přece jen se jedná o klasiku, nicméně i tak mě kniha nenadchla a nebavila. V podstatě mě ani žádný hrdina natolik nestrhl a nezaujal, abych změnila názor, děj neubíhal a byl velmi roztahaný.

    veronika431

    17. února

    Opět jedna z knih, které by žádného čtenáře neměly minout.

    OldFirehand

    17. února

    Uvedomujem si literárnu hodnotu tohto diela.
    A nekonečne ma to nebavilo.

    Dočítal som to tak akosi z povinnosti a úcty k Dostojevskému. V pamäti mi toho zostalo naozaj pramálo. Skúsim zase o 10 rokov.

    Nelmal

    28. ledna

    Utrpení, již nikdy více. Posledních 100 stran rychločteni. Neuvěřitelná nuda, nedalo mi to nic a sebralo čas. Možná jen Rusko je marnost a přesto to tam některé stále táhne.

    Cink262

    26.12.2017

    Román, který bývá nazýván často psychologickým, filozofickým, politickým i sociálním, v sobě skrývá originální kompilát všech těchto přídomků.
    Postavy ve Zločinu a trestu žijí ve světě týraném ubohostí, chudobou a nespravedlností, žijí v realitě. K této skutečnosti přistupuje každý jinak, někdo se světu pokorně poddá, jiný chce bojovat a mermomocí tuto skutečnost změnit. Takto se ale postavy dostávají do konfliktu nejen se světem, ale i s jednotlivými lidskými bytostmi.

    Rodion Romanyč Raskolnikov je studentem práv. Nedokáže se vyrovnat s nespravedlností světa, proto v něm vzniká jakási spásná myšlenka. Myšlenka, která mu dává naději, že on je ten, který dokáže změnit svět k lepšímu. Podle jeho konceptu jsou někteří lidé na vyšší úrovni než jiní, a proto je jim dovoleno spáchat něco, co nižší společnost nazývá zločinem. Zde nastává problém, protože Raskolnikův koncept se dostává do konfliktu s lidským já, nedokáže totiž najít ty vyšší lidi, protože ať najde kohokoli, vždy dříve či později zklame – všechny vyšší lidi, pro něž neplatí tresty, si Raskolnikov převedl do objektů a nedokázal se smířit s tím, že smýšlejí jinak než jim on sám zamýšlel (např. jeho sestra Duňa, kvůli které zčásti zločin spáchal, pro něho byla z dopisů hodna jeho pomoci, vše se ale změnilo, kdy ona sama přijela do Petrohradu, protože teprve v tu chvíli začal být vztah opravdově oboustranný).

    Zločin je pro Raskolnikova pojem, který za název svého činu odmítá přijmout. Vždyť přece jenom zabil "veš". Zabil sice, ale podle něj zabil pro větší dobro. Komunista Lebezjatnikov v knize pro mě hrál velice důležitou roli, byl to totiž on, který přednesl koncept o tom, že "pokud zmizí prostředí vytvářející zločin, zmizí také zločin", Dostojevskij naivnost tohoto názoru dovádí až do krajnosti, kdy Lebezjatnikov tvrdí, že "pokud člověku dokážeme, že nemá důvod proč plakat, přestane plakat." Postupem času se ale ukazuje, že zločin je něco, co do lidského soužití patří, a i přestože se jeho váhu kdekdo snaží snížit utilitaristickými a jinými myšlenkami, zločin tu bude vždy. I kdyby se změnily mravní a morální hodnoty, zločin zůstane neotřesen, je totiž hluboko zakořeněn v lidských vztazích, ve vztazích mezi jednotlivými já, v trhlině subjektu a objektu.

    Raskolnikův model byl předem určený k neúspěchu. V epilogu se Raskolnikovi zdá sen, sen o epidemii, která postihla lidstvo a způsobila nesnesitelný zmatek a bezpráví mezi lidmi, kteří si šli každý jen za tím svým, a proto nebyli schopni domluvy. "Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi, ale nikdo ty lidi nikde neviděl, nikdo neslyšel jejich řeč ani hlas."

    Koncept "my a oni" je něco, co se v životě člověka objevuje velmi často, pokud na něm ale budeme lpět příliš dlouho, budeme zklamáni já, kterými nejsme, budeme zklamáni a vystrašeni tím, že druzí jsou také subjekt. Stejně jako Nietzschův Zarathustra byl zklamán, když se setkal s nadlidmi, tak i Raskolnikov byl zklamán, že se jeho "my" redukovalo na pouhé "já", ba co víc – byl tím doslova zničen. Uvědomění a přijetí prostého faktu, že druhý je taky subjektivní já, které si mě samého představuje jako objekt a že proto nikdy nedokážu najít člověka, který sám o sobě může říci, že je takový a makový, protože jeho vlastnosti jsou dané teprve druhými, na kterých je takto závislý, je tak nesnesitelně těžké, že jediným východiskem je únik a to i ve formě přiznání se ke zločinu vůči pozorovatelům – plně potvrdit sebe jakožto objekt.

    Dresia

    24.12.2017

    Je užitečné přečíst si klasiky. Něco mi to dalo, ale dnes už vyhledávám zábavnější literaturu, život je moc krátký.

    valda

    29.10.2017

    Předem upozorňuji, že budu spoilerovat, ale jedná se jenom o prvních pár stránek. Rodion Romanovič Raskolnikov je chudý student, který se kvůli dluhům a svému zoufalství dostane do situace, že se rozhodne zabít starou lichvářku Alenu Ivanovnu. Celý dlouhý román se odehrává právě z Raskolnikova pohledu, kterého sužuje paranoidní pocit, že všichni ví to, že je vrah. Raskolnikov neustále upadá do depresí, blouznění z hladu, z horečky, z bezvýchodnosti své situace. Dostojevský má hodně specifický styl vyprávění, takový horečnatý, že si někdy při čtení skoro připadáte, jako byste blouznili v horečce společně s Raskolnikovem. Dostáváte se až do stavu, kdy začínáte pochybovat, jestli jste Alenu Ivanovnu vůbec zabili, nebo to bylo jenom blouznění.
    Jinak Raskolnikov potkává několik dalších postav, jako je alkoholik Marmeladov, jeho nemocná manželka, dcera Soňa, která si musí vydělávat prostitucí, atd.
    Bezvýchodnost a zoufalost většiny postav je opravdu hodně drsná a syrová. Řekl bych, že pár momentů z knihy muselo v roce 1866 působit dost kontroverzně.
    Knihu jsem četl podruhé po asi desetileté pauze. Bohužel pro mě to bylo trochu zklamání, přece jenom, mi po aktuálním čtení přišla trochu roztahaná. I přes skvělý vypravěčský styl Dostojevského, jsem se prostě nemohl ubránit pocitu, že v těch více než 700 stránkách se toho zase tolik neděje, a všechno se točí pořád dokola. Asi bych uvítal poloviční délku. Ale i tak je to určitě zásadní dílo světové literatury.

    Nelasp

    01.10.2017

    Těžká ruská klasika, žádná oddechová četba. I přes to je však kniha strhující, nutí k zamyšlení nad spravedlností, sílou lidského svědomí a nad řádem, který světu vládne. Jedna z mála knih ruských velikánů, kterou jsem byla schopna přelouskat a která mě neodradila.

    Warty

    21.09.2017

    Výborná kniha, i když není na přečtení jednoduchá. Nutí člověka k zamyšlení.

    Aqualung

    06.09.2017

    Ke komentáři mne přiměl komentář od barbora4132.Pozorně jsem to přečetl její náhled a porovnal to se svým. Rodiona vede ke zmíněnému zločinu jeho existenciální situace jejíž důsledky ho k tomu nutí. Samozřejmě je dost inteligentní na to, aby uchopil esenci toho, co se chystá udělat. A tady je první konflikt v němž na druhé straně stojí etika, která cosi takového zapovídá. Nicméně, stane se. Je samozřejmě také otázkou, zda lichvářka je produktem stávajícího řádu. Myslím, že ne. Tohle je ale marginální konstatování. Nicméně, racionální analýza osobní situace Raskolnikovem v jeho očích umožňuje loupežnou vraždu. Tady bych si dovolil svou připomínku existence fenoménu determinismu a odtud vede přímá cesta k otázce viny.Jak známo, na konci je pracovní tábor a celý příběh končí katarzí. Takže, je možné se zbavit pocitu viny za zmařený lidský život a loupež? Teď nevím, jestli mám předchozí větu ukončit otazníkem, či tečkou……………

    barbora4132

    02.09.2017

    Až hmatatelný portrét dobového Ruska, psychologické rozpracování pohnutek hlavního hrdiny místy připomínající lékařskou kazuistiku, rodinné osudy a jejich zvraty plně poplatné tradici literárního realismu devatenáctého století – to vše jsou neodmyslitelné prvky Dostojevského románu, které však nejsou tím, co Zločin a trest v mém čtení dělají nesmrtelným. Někteří píší, že román není ani tolik o zločinu, jako o myšlenkových pochodech hlavního hrdiny. Podle mě je však téma zločinu naprosto ústřední; vynořuje se však ve formě otázky: „Co vlastně znamená slovo zločin?“ Raskolnikov se vraždy nedopouští z pomsty, z touhy po penězích ani z nenávisti. To jsou až druhotné motivy, zastírající jeho motiv ústřední – na začátku stojí jeho teorie o společenském řádu a tento čin je viditelnou realizací toho, v co náš ústřední hrdina věří. Podle svého postoje nepáchá zločin, ale je věrný své teorii (sepsanou v mnohokrát citovaném článku) a má odvahu přijmout její důsledky. Zrůdnost celého činu proto nespočívá ani tolik v jeho skutkové podstatě, ale v tom, že je možné k němu dojít na základě racionálních úvah o člověku a jeho místě na světě.
    S prorockou jasnozřivostí tak autor předpovídá časy nacistických a komunistických diktatur, které stejným způsobem představili svou zvrácenou vizi společenského řádu a bez ohledu na svědomí se ji rozhodli naplnit. Zločin a trest nás tak učí, že každá myšlenka si žádá odpovídající jednání, a je tak varováním a příležitostí k zamyšlení pro každou dobu. Dnes v době relativizace pravdy a dobra opět představuje výzvu k reflexi: Závisí-li pravda na individuálním pohledu jedince či určité komunity, co vlastně znamená slovo zločin?
    Právě z tohoto důvodu si myslím, že je téma knihy nevyčerpatelné a bude se připomínat ještě mnohé generace po nás.

    eenka

    31.08.2017

    Nuž začínala som to čítať snáď 10-krát, ale nepodarilo sa mi to. Po rokoch moja dcéra (najsčítanejší človek akého poznám) ma vytiahla na to do divadla a zážitok neuveriteľný. Niečo tak dobré som nevidela. Iste to bolo aj skvelým hereckým obsadením, ale vďaka tomu, že som videla postavy neplietli sa mi ako v knihe – celé to tým pádom dávalo veľký zmysel. A teda si myslím, že kniha je určite geniálna, ale nie každý to pochopí

    Desmond04

    23.08.2017

    Na čtení rozhodně nelehká knížka. 19. století je ve stylu psaní velmi znát a ruské prostředí tehdejší doby na srozumitelností, pro neznalé, také nepřidává. To ovšem neznamená, že je to slabý román – ba naopak. V Zločinu a Trestu a především v samotném Raskolnikovi se velmi projevuje osobnost Dostojevskiho, který dost možná prožíval podobné emoční výkyvy jako hlavní postava díla. A právě tyto emoční výkyvy jsou tím oč vlastně v celé knize jde. Někdy mě přišly už otravné a někdy zase až překvapivě zajímavé, ale ruku v ruce jich na můj kus bylo přespříliš. Ono se těžko hodnotí dílo, které svojí slávu sbíralo 150 let zpátky a dnes už literatura holt vypadá jinak. I tak si ale myslím, že když se celou dobu graduje atmosféra okolo "Zločinu" a očekáváného "Trestu", mohlo by být rozuzlení poněkud fantasknější. Ale jak už jsem vlastně poznamenal, hlavní motivem knihy nebyl Zločin ani Trest ale emoční výkyvy a boj s vlastním démonem v těle Raskolnikovském. Za zmínku určitě stojí ještě vedlejší postavy, kterých tam nebylo pomálu. Některé byli vyvedenější (Razumichin, Marmeladov) a některé zase méně vyvedené (Sofja Semjonovna, Katěrina Ivanovna). To nejhorší ovšem bylo, že se občas strašně pletly. Za to mohli především ruská jména a Dostojevského rozhodnutí, že jednou postavy nazve křestními jmény, poté příjmeními, někdy zase přezdívkami a "aby se to nepletlo" tak to na konci stránky zakončí celými jmény s přidáním jména matky za svobodna.

    Dep8

    12.07.2017

    Ke konci devatenáctého století se lidé začali pomalu osvobozovat od věcí, které dříve určovaly jejich životy. Ať už zde mluvíme o feudálním řádu, starých zvycích, nebo náboženství. Zatímco Nietzsche „smrt Boha“ oslavoval jako vysvobození lidí z otroctví, Dostojevskij byl z této „smrti“ vyděšený, jak můžeme pochopit třeba ze slavné věty z Bratří Karamazových. („Neexistuje-li Bůh, je vše dovoleno a člověk nemusí mít zábrany před jakýmkoli (zlo)činem, ani před vraždou.“)
    V době jeho života se začaly též rozšiřovat myšlenky, které zpochybňovaly starou etiku a morálku, otázky o „vině“ jakožto nikoliv dané věci, ale věci proměnné, záležející na sociálním postavení, intelektuální výši, či otázkách ohledně „dobrého života oběti.“ Jakkoliv pružná racionalita však stále nedokáže popřít jednu zásadní věc. Svědomí. Dostojevskij si toho byl moc dobře vědom a tak napsal dílo, které téma viny a jejích vnitřních následcích v duši pachatele rozebral neuvěřitelně vrstevnatým, hlubokým způsobem, který by pravděpodobně žádný jiný autor nedokázal. To je mimo jiné důvod, proč si zpětně uvědomuji, že každé dílo zabývající se otázkou svědomí musí nutně odkazovat na tuto vpravdě monstrózní knihu, která je pokřiveným zrcadlem pro každého z nás.

    januchka

    10.07.2017

    Prestoze je kniha velmi oblibenou klasikou, osobne mne kniha nenadchla, nektere pasaze jsou vynikajici, ale nektere lze cist se sebezaprenim. Zdlouhave.

    Katranis

    03.07.2017

    Klasická kniha.

    Momana

    03.06.2017

    Dlouho jsem se knize vyhýbala, přes prvních 50 stran jsem se dostávala snad půl roku, potom s pomocí audioknihy. Času stráveným nad touto knihou rozhodně nelituji, doslova mě nadchla. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla, děj sice není nejbohatší, ale podobná kniha ani žádný nepotřebuje. Jedná se o psychologický román, kde je nejdůležitější charakter postav, který je do detailů až geniálně promyšlený. Vřele doporučuji!

    Ziara.Z

    23.05.2017

    K této knížce mě přivedla povinná školní četba. Po začtení jsem se od ní nemohla odtrhnout. Velmi mě oslovila, jedna z nejlepších knih, napříč všemi žánry!

    Johanečka

    18.05.2017

    Parádní, hluboká a nesmrtelná kniha.

    MissiPippi

    05.04.2017

    Tak jak jsem se na první přečtení zamilovala do Tolstého, do jeho krajana Dostojevského tomu je spíše naopak. Po zmařené zkoušce nedočtených Bratrů Karamazových jsem dala šanci chválenému Zločinu a trestu. Tentokrát dočteno, horkotěžko.

    Dlouhé jednotvárné odstavce (často monology) a opakující se myšlenky požitku ze čtení vůbec nenapomáhaly. A vůbec nevím, co z knihy za spásnou myšlenku si mám odnést.

    Vnitřní rozkoly po zločinu jsou lákavé k prohloubání, ale v Dostojevského podání je to ubíjející. Další románové postavy, ačkoliv důmyslně pojmenované, svým chováním mi byly těžko pochopitelné. Směle říkám, že bych je všechny hodila do jednoho pytle bláznů. Popisovaný mrzký život v chudobě v několika podobách mě nijak nezasahoval. V závěru jsem se hodně divila, odkud se vynořila láska. Ne, aktéři v tomto románu jsou pro mě naprosto nepolapitelné a moje čtenářské srdce pro ně také.

    Kdysi dávno mě oslnily krátké Bílé noci, budu muset v blízké době vyzkoušet, zda-li tomu je stále tak. Ať mám možnost tohoto klasika aspoň opěvovat za jeho krátké dílo, když už ne za sáhodlouhé romány.

    Aleh

    25.03.2017

    Na jedné straně bída, hlad a nuzné podmínky pro žití a na straně druhé bohatství, rozmařilost a blahobyt. Témata, která se často v literatuře objevují. Nic nového a neznámého. Nejvíce mě však zaujala Dostojevského charakteristika Raskolnikova, který se rozhodl k zoufalému činu…. Jeho opravdu nitěrná psychologická sonda do mysli člověka, kterého neúnosné životní podmínky dovedly až k myšlence spáchat těžký zločin. Po zločinu však přichází trest. Autor rozpitval hlavního hrdinu a jeho pohnutky doslova až do samotného morku kostí.

    StihOMam

    17.03.2017

    Je klasika, která nestárne. Tuto publikaci řadím k dílům, kde má autor stále co sdělit. Byť je dějově knížka krapet chudá, mnohonásobně to převažuje bravurně vyobrazená psychologie hlavního hrdiny. Všichni cítíme tu tíhu a vinu během četby a všichni bychom si jistě přáli, aby i v našem světě čistota/láska/víra v Boha/,,, dokázala zvítězit. Aspoň víckrát než občas.

    Kitty

    07.03.2017

    Asi bych dokázala seškrtat text na polovičku, aniž by se obsah jakoliv změnil. Některé části byli dle mého názoru příliš rozvleklé, jinak kniha nemá chybu.

    Greengrass

    06.03.2017

    Dostojevského veledílo jsem četla, když jsem byla ve věku Raskolnikova. Raskolnikovova muka, všechnu tu trýzeň, pochyby, hledání, bezvýchodnost….vše jsem prožívala a doslova fyzicky pociťovala….

    Sparkling

    18.02.2017

    Připadám si sice, jako bych se rouhala, přece jen – Dostojevský, ale Zločin a trest mě nenadchl zdaleka tolik jako jiné knihy řazené mezi ruskou klasiku, proti které není radno užít křivého slova… V příběhu mi chyběla ta až divadelní barevnost a dramatičnost, na kterou už jsem si u svých milovaných Rusů zvykla jako na standard.

    Mikius88

    12.02.2017

    Moc nevím, co bych k tomu napsal. Aby to vyjádřilo mé pocity, musel by to být hodně dlouhý text. Kniha je někdy až moc zdlouhavá, ale zbylé části to bohatě vynahrazují, takže jako celek mi přišla hodně dobrá, akorát to asi není pro každého. Jsem ale povinné četbě vděčný, že jsem se k této knize dostal.