Cudzinec PDF, ePub, Kindle

By | 03/30/2018

Cudzinec

Prvý a zároveň najznámejší román Alberta Camusa Cudzinec je súčasťou tetralógie, ktorú Camus pomenoval „cyklus absurdity”. Cudzinca možno definovať ako filozofický román. Hlavný hrdina Meursault je prvým stelesnením absurdného človeka či skôr človeka stojaceho v celej svojej nahote zoči-voči absurdite sveta. Meursault je citlivý len na vnemy, ktoré zachytáva svojimi piatimi zmyslami, ľudí a okolitý svet iba pasívne pozoruje, nezúčastňuje sa na ňom. Meursault nikdy nepredstiera pocity, ktoré od človeka požadujú spoločnosť, morálka či náboženstvo, odmieta hrať hru, ktorú ľuďom vnucuje spoločnosť. Ani smrť jeho matky, ani smrť, ktorú sám úplne nezmyselne spôsobí, ho nezmenia a neuvedú do súladu s požiadavkami spoločnosti, uprostred ktorej je a ostáva cudzincom. Až keď je odsúdený na smrť a vo väzení žije v stave úplnej beznádeje, vžíva sa sám do seba a zvádza so sebou boj plný úzkosti a strachu zo smrti, ktorý ho napokon dovedie k ataraxii, k ľahostajnosti k svetu i k vlastnej smrti, v istom zmysle k úplnej slobode.

Cudzinec je hlbokou reflexiou o živote v konfrontácii so smrťou – prirodzenou, násilnou aj s popravou – a s jej skutočnými i podvedomými dôsledkami. Napriek svojej zdanlivej jednoduchosti je Cudzinec natoľko ambivalentný, že jeho protagonista Meursault, odsúdený na smrť za iný zločin, než ktorý spáchal, je v podstate nevinným vrahom.
Camusov román je majstrovskou kreáciou prestúpenou toľkým tajomstvom a toľkou záhadou ako sám človek, ako sám život a ako sama smrť. Nesmierna sila Camusovho textu spočíva okrem iného i v nepretržitej zámene Meursaultovho Ja za autora a za postavu, hoci formálne je celý príbeh len súvislým vnútorným monológom, akýmsi denníkom odsúdeného na smrť.




Kniha v českém jazyce!


Stažení Cudzinec zdarma kniha pdf mobi epub mp3 fb2 CD txt doc kindle Ibook iOS:


Cudzinec (0.00 EUR)


Stažení Cudzinec zdarma kniha:

MIRROR-2




Připojit stovky tisíc spokojených členů, kteří strávili bezpočet hodin vyhledávání multimediálního obsahu a online a hned teď a zároveň se těší nové knihy, časopisy a slavných komiksů.

Je tady a je to zdarma. Proto se musíte zaregistrovat kliknutím na některý z odkazů na této stránce:

  • Knihy, časopisy a comics neomezené, ať jste kdekoli: přímo do vašeho prohlížeče na počítači nebo tabletu.
  • Více než 10 milionů titulů pokrývá všechny možné žánry.
  • dostat to nejlepší knihy, časopisy a comics v každém žánru, včetně akce, dobrodružství, anime, manga, děti a rodinu, Classics, Komedie, reference , manuály, Drama, zahraniční, hrůza, hudba, romance, Sci-fi, fantasy, sport a mnoho dalších.
  • Nové tituly se přidávají každý den! Rádi bychom udrželi věci svěží.
  • Všechny platformy. Plně optimalizováno
  • Objevte, proč každý den chodí tisíce lidí.Zaregistrujte se a užijte si zábavu, neomezeně!


    Originální název:

    L’Étranger (1942)

    Žánr:
    Literatura světová, Romány
    Vydáno: , Agora
    více informací…

    Nahrávám…

    Komentáře (96)

    Přidat komentář

    vanilka56

    26. února

    Na dlouho zůstávám hluboce zasaženým čtenářem…

    marketa262

    08. února

    Upřímně? Fakt nevím, co si o knize myslet.
    První půlka mě hrozně nebavila. O to větším překvapením byla druhá, která byla skvělá! Ve výsledku bych knihu určitě doporučila, ale nějak nevím, co víc napsat, jelikož mě zanechala zcela zmatenou – ať už jde o charakter hlavní postavy a její myšlenky a úvahy, či společnost, ve které žije.

    dadako

    05. ledna

    Příběh moderní inkvizice. Nesplňuješ naše očekávání a normy? Vymykáš se? Plevel musíme odstranit. Nečekal jsem že mě příběh Cizince tolik zaujme.

    Bonnet

    03. ledna

    „Lhát neznamená jen říkat to, co není pravda. Znamená to říkat hlavně víc než to, co je pravda.“ Útlé, neplné a pro mne dech beroucí a pod kůži zalézající. Bohužel se domnívám, že ke strohé literatuře je potřeba velmi dobrá poznámka někoho, kdo čtenáři poodkryje oponu ukrývající hlubší smysl sto stran textu.

    Dyaebl

    25.12.2017

    Jak absurdně ztvárněn pohled společnosti na individualitu a jedinečnost. Pokud se člověk nechová dle zavedených skrupulí a morálních zásad a vyčnívá z řady, není nic jednoduššího, než se tohoto ,,vadného” článku zbavit. Motiv tak typicky lidský…
    Člověk odsouzen za to, že je vlastně pro lidi nepochopeným cizincem, který vlastně smrt vnímá jako určitou úlevu, jenž je zaručená.

    omgjako

    09.12.2017

    Ich-forma..velmi čtivá. Takový příběh jsem vůbec nečekala…
    "V podstatě bylo naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít ostatní muži a ostatní ženy dál, a celá tisíciletí se na tom nic nezmění. Tohle tedy bylo nad slunce jasnější. Pokaždé bych umíral zas jen já, teď jako za dvacet let."

    Ondrášeček

    15.11.2017

    Nejzajímavější částí a hlavním tématem této knihy je nepochybně charakter hlavního hrdiny, na kterém mě již od počátku překvapila jeho lhostejnost. Jevil sice zájem o konkrétní situace, neprojevoval ovšem žádné hlubší emoce a také jednoduše bral to, co přišlo. Necítil svědomí za věci, které vykonal. Nevěřil v Boha a smrt bral jako něco, co prostě jednou přijde. Za normálních okolností bychom jej mohli označit za psychopata, na druhou stranu byl ovšem natolik upřímný a mající dobré úmysly, že bych jej za chladnokrevného zabijáka jednoduše označit nemohl. Jedna z částí dokonce naznačuje, že dříve byl ambiciózním studujícím mužem, v knize nebyla jeho absurdní přeměna ovšem vůbec znázorněna. Byly zde i náznaky jeho citů a radosti, které se projevovaly například vztahem k Marii. V jedné pasáži měl dokonce chuť políbit muže. Ve výsledku se mi tedy jeví spíše jako nesmírně racionální jedinec, kterého společnost nedokázala pochopit a který je právě pro svou upřímnost odsouzen k smrti.
    Dílko ve mně zanechalo celkem hluboký dojem, děj sice nebyl složitý a kniha byla napsána poměrně jednoduše, charakter hlavního hrdiny byl každopádně něčím, co mě nutilo přemýšlet. Vystihoval totiž ducha tehdejší doby. Byl pro mě osobností, která je pro mě velmi těžko uchopitelná, přesto však jakýmsi způsobem blízká.

    vendysantos

    03.10.2017

    Kniha není obsahově náročná, i když nevím, zda jsem ji úplně pochopila. Hlavní hrdina působí až příliš chladně a cize, což bylo asi záměrem vzhledem k názvu knihy. Jen konec na mě působí trochu otevřeně a neurčitě.

    Michalka98

    26.09.2017

    Z této knihy jsem velmi rozpačitá, protože nějak nechápu to šílenství kolem ní. První polovina knihy mě vůbec nebavila, hlavní hrdina mi byl nesympatický, nelíbil se mi jeho postoj k životu. Prakticky ho nic nezajímalo, nic pro něho nebylo důležité. Druhá polovina mě již bavila více. Jsem ráda, že jsem se seznámila s dalším literárním směrem, v tomto ohledu kniha skvěle posloužila, ale znovu už ji číst nebudu.

    Auer

    12.09.2017

    (Pokud lze hodnotit klasiku.)

    Kmotr99

    16.07.2017

    Knížka působí banálně, i když vůbec banální není. Postava Cizince je totiž hrozně zajímavá. Kromě toho, také se mi líbila atmosféra koloniálního Alžíru, která na mě dýchala především z první části, kdy vede Marsault ještě obyčejný život.

    Lector

    09.07.2017

    Když jsem psal dvoustý komentář ke knize, posteskl jsem si, že si toho „jubilea“ moc neužiji kvůli charakteru knihy, která se mi dostala do rukou, a vyjádřil jsem naději, že dvoustý padesátý komentář si užiji více. Zdá se, že se naděje naplnila.
    Camusův Cizinec je svým způsobem za zenitem – kniha, kterou dnes moc nechápeme. Lze se ušklíbnout nad tím, proč se proboha tolik hrabeme v Mearsaultově zatvrzelosti a nedostatku lidskosti. Vždyť takových lidí běhá po světě…
    Dnešní ochránci lidských práv se naopak jistě hrozí nad jednoznačností rozsudku, který je nad Mearsaultem vynesen. Dnešní doba velí přezkoumávat příčetnost pachatele a hledat sebemenší důvody k jeho ospravedlnění při jakémkoliv náznaku jeho duševní nerovnováhy.
    Camusův Cizinec je z jiného světa. Tento svět pro mnohé lidi – extroverty – vykazující ta nejlepší skóre v osobnostních multidimenzionálních dotaznících nepochopitelný, je to přímo jiná galaxie. Pro čtenáře krystalické introvertní povahy Camusův Mearsault už není takovým alienem.
    Dojmy z Camusova díla jsem se poněkud neuměle pokusit rozepsat ve své recenzi: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/clovek-odmitajici-milost-8273

    antuka

    21.05.2017

    První dějová půlka je skvělá už jenom tím odosobněným pohledem vypravěče na běžné mezilidské aktivity (zdvořilost, reciprocita, milenecká očekávání apod.), druhá půlka je boží (haha), hlavně proto, že tam je! Bohužel (hahaha) se k ní budu muset vracet…

    kalache

    07.05.2017

    …a smrt je zlo,tak Bozi uznali,vždyť kdyby byla krásná,též by zmírali…

    Melanka

    13.02.2017

    Ach jo, to bylo ale depresivní čtení. Není snadné číst knihu, když je vám hrdina tak nesympatický…

    sick.boy

    05.02.2017

    Krátká exkurze do člověka, který postrádá city ve společnosti, která jimi hýří.
    Přesto dokáže fungovat, lépe řečeno proplouvat. Nechává se vodit ostatními, bez větších osobních zásahů a nedá se s jistotou říct, zda ho ten život baví, či ho žije jen proto že už tu jednou je.
    Pak spáchá těžko pochopitelný čin a my máme možnost nahlédnout do jeho hlavy a je jen na nás, jak si přebereme to, co je v člověku, který je cizincem mezi svým druhem.
    Camus dle mého názoru řízl do živého a přesně těm pocitům vytrženosti rozumím.
    Kniha je napsána odtažitě, ale zasáhla hluboko.
    Myslím, že mezi námi chodí spoustu cizinců.
    Po dočtení je o čem přemýšlet a tak to mám rád.

    Lodja

    29.01.2017

    Nějak mi celkově uniká kult této knihy… Přijde mi skvělé, že se odehrává v Alžírsku, takže člověk načichne k trošku jinému prostředí. Jo a to je tak všechno.

    LadyKet

    11.01.2017

    Zajímavý pohled autora na svět. Některé myšlenky z této knihy stojí za to hlouběji prozkoumat. "Hezký" existencionalismus.

    lushi

    30.12.2016

    Když se snažím vydolovat své pocity z četby této knihy, připadám si najednou jako její hrdina. Apatická. Ne teda k životu, ale pouze k této knize. Nevím, co bych k ní řekla, aby to bylo unikátní. Možná jsem četbou nasála Mersaultovu apatii, možná to je na knize to jedinečné….

    Amalberga

    25.11.2016

    Hlavní hrdina je bezcitný psychopat bez kapky EQ. Nerozumí společnosti a nedokáže se do ní úplně začlenit a nestojí o ni. Bez jakýchkoli výčitek svědomí ničí životy ostatních a "jen tak", protože mu do obličeje svítilo slunce zabije člověka. Hlavní hrdina mi neskutečně lezl na nervy, naštěstí v druhé části pro mě byla kniha stravitelnější. Camus nevytvořil člověka "cizince", ale jedince, který uvažuje jen na základě logiky, city, morálka, etika, zodpovědnost, svědomí, láska mu nic neříkají a nezajímají ho. Lidi ve svém okolí využívá jen ke svým potřebám a má je "rád", když se mu to hodí. Protože svou matku dal do starobince a neplakal na její pohřeb, je odsouzen k smrti. Ani ta pro něho nemá žádný význam, jen se jí bojí. Možná kdyby kniha byla napsána v er-formě, líbila by se mi víc. Spíše nedoporučuji.

    patrik0816

    15.11.2016

    Knihu jsem tak tak dočetl. Což o to, styl psaní není nijak náročný na přečtení, ale kniha značně načichlá netečností hlavního hrdiny je už z principu poměrně nezáživná. Rozhodně to není typ knihy, který by vás přinutil k závisloti na čtení knih. Pak ovšem příjde skvělý konec, který dá celému příběhu a jeho vyprávění galaktický rozměr. Když k závěrečné části ještě posloucháte hudbu Maxe Richtera, je to o to intenzivnější.

    tovlasek

    13.11.2016

    Kniha se mi velmi líbila, její příběh a styl vyprávění mě velmi zaujal stejně jako myšlenky v ní. Pan Camus zde svým způsobem navázal na mého drahého Franze Kafku a ještě větší cyničností a odevzdaností ukázal život jednoho obyčejně neobyčejného člověka. Postava Meursalta se pro mě stala novou literární inspirací a i když to může znít sebe-více zvráceně, stal se pro mě i vzorem a hrdinou. Obdivuji ho, když neprojevil žádné emoce na matčině pohřbu, nevěda ani jejího věku. Obdivuji ho, když s takovým klidem a vyrovnaností zastřelil potencionální nebezpečí. Obdivuji ho, když u soudu řekl, že výčitky svědomí nemá, pouze je znechucen. Obdivuji ho, když projevil emocionální reakci na dotěrná knězova slova o Bohu. Meursalt je existencionální hrdina a doufám, že mu na popravu přišel ohromný horlivý dav, počastující ho svou nenávistí.
    Krátká glosa na závěr, myslím, že jsem si tuto knihu užil daleko více, když jsem ji přečetl na jeden zátah za dvě hodiny, v tomto dni, kdy jsem naspal pouze 3 hodiny, vřele doporučuji!

    Hopicek495

    26.10.2016

    Cizinec byla jedna z mých prvních povinně přečtených knih. A byl jsem mile překvapen. Ačkoliv jsem se toho bál, tak jsem ji přečetl jedním dechem.

    mdracek

    07.10.2016

    Na tuto knihu jsem náhodou narazila v knihovně – a přečetla ji jedním dechem. Věděla jsem, že Camus byl existencialista, ale přesto bylo mé překvapení z knihy obrovské.
    Meursaulta – stěžejní postavu románu – jsem zpočátku nedokázala pochopit. Jeho absence cítění a projevování názorů mě udivovala. Postupně jsem si však uvědomila, že bylo jeho právem nevyjádřit se. Věřím, že ho matčina smrt vnitřně zasáhla, ať už si to připouštěl, či ne.
    Jeho vztah k ostatním lidem se vymykal všem společenským představám o člověku. V tom ale právě spočívá krása myšlenky tohoto díla. Meursault nebyl odsouzen ani tak za vraždu, jako za fakt, že se svým chováním nedal kategoricky zařadit a předvídat.
    Nejvíce mě nadchly poslední dvě kapitoly knihy, kde jsem konečně pochopila jeho mysl.

    mitko

    29.08.2016

    Predom chcem napísať, že nie som nejaký znalec existencializmu, ani ho nevyhľadávam (vlastne je toto moja prvá kniha tohto smeru) a nie som ani ktovieaký čitateľ klasiky, takže knihu hodnotím dosť subjetívne, kde som určite veľa veci ani nepochopil alebo nemal preto cítenie.
    Hlavná postava mi absolútne nesadla, nemám rád také, ktorých osud je akokeby už predom nalinkovaný a on iba apaticky putuje dejom, nič ho nezaujíma ani moc netrápi, neplánuje nič do budúcnosti a život len prežíva. Za najlepšiu časť knihy považujem súd, kde prokurátor veľmi pekne vykonštruoval všetko čo on spravil a presvedčil spoločnosť o svojej pravde, čo bola voči Mersaultovi dosť nespravodlivosť (v dnešnom svete nič nové), trest smrti si nezaslúžil, ale vinný bol.

    Valyk

    02.08.2016

    Osobně si nemyslím, že Mersaultovi nebylo líto smrti své matky. To jen soud, respektive prokurátor to takto zveličil. Na téhle knížce jsem si velice cenil psychologické propracovanosti hlavní postavy. Camus mistrně zvládnul vyobrazit poněkud vyprázdněnou či limitovanou emoční sféru vnitřního světa Mersaulta, přičemž podle mého nelze na druhé straně dojít k závěru, že by byl Mersault duševní mrzák. Já osobně jsem s ním sympatizoval. Popravdě mi toto dílo atmosférou hodně připomínalo Kafkův Proces. Soud byl obdobně monstrózní s prvky obludné a neproniknutelné moci byrokracie, jehož obětí (navzdory zřejmé vině) se hrdina v podstatě stal. Zajímavá knížka, která ve mně na chvíli zanechala docela slušnou dávku cynismu.

    Mr.Burns

    15.07.2016

    APATIE!

    Kniha vzniká za druhé světové války (ačkoliv se podle všeho během války neodehrává). Milióny mrtvých, zraněných a zbídačených… Zabíjení je na denním pořádku. A vy po někom chcete, aby projevil lítost nad ztrátou své matky? Vždyť přeci hrůza, bída a děsy jsou na denním pořádku a stávají se novým normálem. Proč bych měl přemýšlet nad tím, že jsem někoho zabil? Vždyť se to děje pořád a všude. Ono to není normální, zcela běžné? Proč se divíte, že nejsem smutný? Proč mě odsuzujete za něco, čím je celá společnost prolezlá? Proč bych měl nad něčím přemýšlet, proč bych měl v něco věřit, pociťovat lítost? Proč věřit ve vyšší ideály, ideje a zářnou budoucnost? Stačí mi prostá fakta. Život je jen rutina, všednost, kterou je nutno prožít. Stejně jednou skončí. Na mé existenci přece vůbec nezáleží, dějinny plynou dále.

    Mersaulta si lze představit také jako symbol celé společnosti, která neví, jakým směrem by měla směřovat (nezná cíl, ztratila víru) a stojí před soudem. Nakonec je odsouzena k smrti (zániku). Přestože už je jasné, že stojí před nevyhnutelným zatracením a zkázou, ani v tu chvíli není schopna odstoupit od svého směřování a zvrátit vytyčený směr.

    Zároveň musím připustit, že mi je postava hlavního hrdiny sympatická. Proč by mě mělo okolí (společnost) nařizovat chovat se tak či onak, přestože daný pocit v danou chvíli necítím a nemíním se přetvařovat? Proč se musím projevit před nimi? Jsem snad méněcenný, když to neudělám? Mají ostatní právo mě za takový přístup soudit nebo hodnotit? Ať si každý odpoví po svém 🙂

    Durancie

    10.06.2016

    "Člověk je tak jako tak vždycky trošku vinen."

    ANATS

    30.04.2016

    Útlá knížka o 150 stránkách a přitom dílo pořádného kalibru, tak to je Camusův Cizinec.
    Mersault obyčejný vyvrhel společnosti bez emocí, který se nechová tak , jak se od něho čeká? Za co byl vlastně odsouzen k trestu smrti? Za vraždu? NE ! Byl odsouzen za to, že byl povznesený nad lidskou společností, kterou nebral příliš vážně.
    S hlavním hrdinou se ztotožňuji a dokonale chápu jeho pocity.
    V jednom komentáři zde zazněla úvaha, zda-li by hlavní postava mohla být reálná? MOHLA ! A lidé jako je Mersault, to mají v našem lidském mraveništi vždy hodně těžké, protože stačí, abyste trochu vybočili z řady a už na Vás budou koukat, jako na člověka "divného".
    Cizinec je perfektně, čtivě napsaná knížka, která mě dlouho zůstane v hlavě a kdyby to šlo, dala bych v hodnocení o hvězdičku víc. 🙂

    Prey

    04.04.2016

    Byl jsem vděčný za vydání s doslovem Evy Beránkové. I bez něj by šlo poznat, že se Camusovi něco hodně povedlo, ale až díky závěrečnému rozboru jsem se dozvěděl, kolik různých otázek kniha v různých lidech vzbudila. Dostala mě jednoduchost téhle novely. Beru ji jako další doložení faktu, že velká témata nepotřebují akademickou onanii (příkladem té budiž nedávno zesnulý Eco, jehož textům prostě částečně nerozumím a nemyslím si, že je to pouze mou intelektuální nedostatečností). Cizinec je důkazem, že nejlepšími přenašeči filozofických otázek a názorů jsou zdánlivě prosté a stručně odvyprávěné příběhy. Proč tedy nedám absolutně kladné hodnocení? Je to kvůli hlavnímu hrdinovi. Rozhodně nesdílím pohled na něj jako na nevinného člověka, kterého drtí zlá hloupá společnost, hájící uniformitu a konvence. To mnozí nepřijali ani u Hepnarové, reálně zoufalé vražedkyně, ale u Meursaulta na to máme přistoupit? Ne, že bych nedokázal pochopit otupělost, naopak, někdy je mi bližší, než bych si přál, ale spojuji ji s depresí, ne lidskou přirozeností, jak by mohl Camus podsouvat. Svoboda přece není synonymem vakua, zcela nulových očekávání. Existence konce ještě sama o sobě nemusí znamenat, že cesta k němu je o ničem. Na Cizinci cosi nesedí (a možná právě proto je to výjimečné dílo)… Mohla by hlavní postava být reálná? Necítí ani nic, ani dost. Není tedy ani psychopat, ani v pomyslné emocionální normě. Připusťme, že takoví lidé žijí, proč by ne. Ale proč je tak vyprázdněný někdo mladý a sociálně obratný (má zaměstnání i sexuální život)? Jasně, úspěch ještě nerovná se vnitřní naplnění. Jenže nevytvořila by pasivita, ten pohled na život jako zbytečnost a rutinu, většího asociála? Proč někdo částečně plochý, netečný, spáchá extrémní čin? Jiný komentář tady podsouvá, že komu bude svobodný hrdina připadat neuchopitelný, ba přímo nedefinovatelně odporný, ten žije v iluzorní realitě falešného štěstí a pocitu dokonalosti. Pch. Kdepak. Já, milovník dekadence i svobody, k Cizinci namítám, že zabití skoro jen tak mimochodem je dost literární konstrukt, že ve skutečnosti mají intenzivní činy intenzivní pozadí v lidech a okolnostech. Meursault víc není, než je, minimálně ve vztahu k ostatním, ale trochu i k sobě, a proto je jeho skutek projevem až příliš… konkrétním? Říkám si, jestli by Camus nedosáhl ještě zajímavějšího efektu, kdyby nechal svou postavu spáchat něco průměrnějšího a obdržet průměrnější trest. Ale to je jedno. Čtení jsem si užil. Jsem rád za každou knihu, která se nebojí říkat nepopulární věci. Pro mnoho lidí to bude nezkousnutelné, ta lhostejnost k běžně uctívaným hodnotám, ten postoj, že na ničem nezáleží. Jiné nadchne, že hlavní postava se nepřetvařuje, že necítí a nevyjadřuje něco jen proto, že se to od něj čeká. (Kult pro rebelské duše? Subjektivní pohled naivního mládí, trpitelů v uvozovkách, na Meursaulta jako na myslitele a cíťu, který je obklopen průměrností, malými lidmi, a proto je takový, jaký je?) Cizinec je navíc ještě dobře napsaný, nekomplikovaně, ale ne hloupě. Literární styl odpovídá záměrům autora. A těch možných výkladů! Kdyby kniha pro vyrovnanost odrážela i pozitivnější závěry existencialismu (osobní odpovědnost na tom činit absurdnost existence sobě i druhým snesitelnější), dal bych bez váhání pět hvězdiček. (Čteno v překladu Miloslava Žiliny.)