Bitúnok č. 5, alebo Detská križiacka výprava PDF, ePub, Kindle

By | 06/26/2018

Bitúnok č. 5, alebo Detská križiacka výprava

Povinný tanec so smrťou napísal Kurt Vonnegut Jr., Američan nemeckého pôvodu vo štvrtej generácii, ktorý slúžil v americkom pechotnom prieskume HORS DE COMBAT. Sám bol ako vojnový zajatec v Nemecku svedkom bombardovania Drážďan a prežil, aby porozprával tento príbeh. Je to román trochu telegraficky schizofrenický, v duchu povestí z planéty Tralfamadore, skadiaľ pochádzajú lietajúce taniere.



Kniha v českém jazyce!


Stažení Bitúnok č. 5, alebo Detská križiacka výprava zdarma kniha pdf mobi epub mp3 fb2 CD txt doc kindle Ibook iOS:


Bitúnok č. 5, alebo Detská križiacka výprava (0.00 EUR)


Stažení Bitúnok č. 5, alebo Detská križiacka výprava zdarma kniha:

MIRROR-2




Připojit stovky tisíc spokojených členů, kteří strávili bezpočet hodin vyhledávání multimediálního obsahu a online a hned teď a zároveň se těší nové knihy, časopisy a slavných komiksů.

Je tady a je to zdarma. Proto se musíte zaregistrovat kliknutím na některý z odkazů na této stránce:

  • Knihy, časopisy a comics neomezené, ať jste kdekoli: přímo do vašeho prohlížeče na počítači nebo tabletu.
  • Více než 10 milionů titulů pokrývá všechny možné žánry.
  • dostat to nejlepší knihy, časopisy a comics v každém žánru, včetně akce, dobrodružství, anime, manga, děti a rodinu, Classics, Komedie, reference , manuály, Drama, zahraniční, hrůza, hudba, romance, Sci-fi, fantasy, sport a mnoho dalších.
  • Nové tituly se přidávají každý den! Rádi bychom udrželi věci svěží.
  • Všechny platformy. Plně optimalizováno
  • Objevte, proč každý den chodí tisíce lidí.Zaregistrujte se a užijte si zábavu, neomezeně!


    Originální název:

    Slaughterhouse-Five, or The Children’s Crusade: A Duty-Dance with Death (1969)

    Žánr:
    Literatura světová, Romány, Válečné
    Vydáno: , Tatran (Bratislava)
    více informací…

    Nahrávám…

    Komentáře (57)

    Přidat komentář

    kralika

    15. března

    Asi tak, tahle kniha Vám prožene mozek mlýnkem na maso a její první a poslední kapitola ho zase dá dohromady. Jen ne úplně přesně… Něco už bude navždy jiné…
    Tak to chodí.
    A odložím si zde, s Vaším dovolením, pár vět bez ladu a skladu:

    "Proč nenapíšete knihu proti ledovcům?" (Ty se také nedají zastavit.)

    "O masakru se nic inteligentního říct nedá."

    "A Lotově ženě bylo přece řečeno, aby se neohlížela zpátky tam, kde všichni ti lidé žili a kde stávaly jejich domy. Ale ona se ohlédla, a já ji za to miluju, neboť to bylo velice lidské."

    JaMar28

    10. března

    Čtivá kniha s úžasným pojetím času. Filosofie Tralfamadořanů mi bude ještě dlouho ležet v hlavě. Možná až do smrti…Tak to chodí. 🙂

    Kryštofka

    18. února

    Geniální.

    Shindo

    13. února

    Na to, aká to bola tenká kniha mi dala zabrať a musel som sa k nej opakovane vracať.
    Kurtove osobné zážitky z vojny písané zvláštnym štýlom, na ktorý sa ale pri troche snahy dalo zvyknúť. Možno zafungovalo to, že som knihu podvedome vnímal ako určitú kultovku, uz odkedy som ju x rokov dozadu vyhrabal v mestskej knižnici, no teraz som jej nejak nevedel prísť na chuť (a to ma knihy takéhoto žánru celkom zaujali). Časom a po opakovanom prečítaní možno hodnotenie zmením.
    A že je krátka a chaoticka? Tak to chodí. O masakri sa nikdy nedá napísať nič chytrého .

    noctambule

    04. února

    Moje druhá Kurtova kniha, přičemž na první (Tabatěrka z Bagomba) jsem narazila čistě náhodně, zaujal mě divný název a na to, že to byl soubor povídek, kterým se normálně vyhýbám, hodně mě zaujala. Líbil se mi jeho styl, jeho smysl pro humor. Proto jsem měla vysoká očekávání od další, tentokrát už "klasické" knihy. Vysoká očekávání můj čtenářský zážitek dost zhatila, ale nebylo to jen tím. Měla jsem velký problém s chaotickým vyprávěním s přeskakováním v čase, v polovině jsem si skoro zvykla, ale nejšťastnější jsem byla, když jsem to konečně dočetla:-) Na to že je to útlá knížka mi to trvalo věčnost. Ale kvalita a pocit válečné marnosti se tomu upřít nedá. Proto je mi hodně líto nízkého hodnocení, ale Tak to chodí.

    Makropulos

    17. ledna

    „V tomto příběhu se nevyskytují takřka žádné charaktery a takřka žádné dramatické konfrontace, neboť většina jeho postav je příliš zesláblými a příliš lhostejnými hračkami v rukách obrovských sil. Koneckonců, jedním z hlavních účinků války je, že lidé se už neodvažují být charaktery.“
    Co tedy udělají s člověkem traumatické zážitky z války, jak s nimi bude nadále žít. Dokáže to vůbec? Aby „nezmagořil“, aby to s ním neustále nebylo, aby ho to nenutilo zdánlivě bezdůvodně plakat a aby mu např. čtveřice zpěváků na svatbě nepřipomněla čtyři strážné po bombardování, kteří se „instinktivně shlukli k sobě, kouleli očima. Zkoušeli nasadit jeden výraz a hned zase jiný, nemluvili, přestože se jim často rozevírala ústa. Vypadali jako pánské pěvecké kvarteto z němého filmu. “Tož navždy sbohem“, mohli klidně zpívat, „kámoši a kamarádky; tož navždy sbohem, bráškové a staré lásky – žehnej vám Bůh.““
    A jak tomu tedy unikl Kurt Vonnegut, nebo Billy Pilgrim – poutník? Poutník putoval časem a spisovatel napsal skvělou knihu. Díky za ni.
    Doporučuji.

    ajla5

    14. ledna

    Dokonalý popis války a lidí po ní a v ní.

    MDFMK

    24.12.2017

    Milujem Kurtove knihy a Bitunok vobec nie je vynimka. Skoda, ze uz nezije. Tak to chodi.

    3DD!3

    23.12.2017

    Dlouho jsem se na Vonnegutův styl nedokázal naladit… především stylisticky, ale Poutníkova cesta životem i přes svou zvláštní neuspořádanost plyne ladně. Díky krátkému rozsahu a jasnému sdělení uteče rychle a rezonuje. Chybí mi větší prokreslení mimozemského světa a dovysvětlení určitých linií, ale hádám že šlo o záměr potvrzující jedno z mnoha poselství knihy.

    KLADIK

    12.12.2017

    Kurt Vonnegut Jr. můj nový oblíbený autor!!!

    callahanh

    24.11.2017

    V kontextu “běžné“ literatury vždy potěší něco trochu jiného, a to Jatka č.5 nepochybně jsou. Vonnegut se v nich svérázným způsobem vyrovnává s traumatem, jehož byl přímým aktérem, a o němž se bohužel moc nemluví. Čtenáři ovšem nejde vůbec naproti a zvyknout si na jeho sice úsporný, ale nechronologický styl, v němž přeskakuje z místa na místo a vlastně v něm chybí hlavní hrdina, není úplně jednoduché a pár stránek trvá, než mu čtenář přijde na chuť. Oceňuji hlavně to, že se dílo dá interpretovat různě, ale asi nikdy ne špatně, což byl nejspíš záměr, protože autor se v předmluvě sám “shazuje“, že vlastně nedokázal napsat nosný příběh. Kniha je tak spíš jakýmsi svérázným svědectvím o tom, že válka v lidech zůstane navždy a ti, kteří ji neprožili, nikdy nemůžou pochopit ty, kteří byli v centru dění a příkopy mezi nimi jsou hluboké, i když jde třeba o rodinu. Vše je oživeno černým humorem, ironií a satirou, která ale, jak už to tak bývá, se nebezpečně blíží pravdě. Vzhledem ke krátkému rozsahu, značné čtivosti a lehkému stylu je navíc kniha rychle přečtena, což je moc fajn. Jatka č.5 jsou nicméně spíše pro zkušeného čtenáře, dá se o nich dlouze diskutovat, jejich protiválečné poselství je ale zcela jasné a místy hodně mrazivé. 70 %

    nocnymotyl38

    03.10.2017

    Veľmi smutná kniha, smutná takým zúrivým spôsobom. Tak už to chodí.

    FoboSVK

    05.09.2017

    Nemôžem povedať že by som si čítanie vyslovene užíval, ale to neznamená že by kniha bola zlá alebo nezmyselná. Myslím, že práve naopak. Aj keď je napísaná všelijako len nie tak akoby sme chceli má veľkú hodnotu. Zachytáva ako dokáže vojna zmeniť život tých čo ju prežili. Že neovplyvňuje len ich budúcnosť ale aj minulosť. Keď každá prežita chvíľa či pred vojnou alebo po nej môže pripomenúť tú hrôzu (v tomto prípade bombardovanie Dráždan). A čo potom ostalo nedotknuté? Ani minulosť ani prítomnosť ani budúcnosť… Pokračovanie stratenej generácie…

    reliox

    24.07.2017

    Všechno v této knize bylo krásné a její čtení ani trochu nebolelo…

    Olšan

    14.07.2017

    Znovu četl po dvaceti letech. Velký Kurt opět nezklamal. Ne vždy to tak chodí.

    Tina.orl

    30.04.2017

    Dílo je stručné a chladné. Čte se velmi snadno, protože neobsahuje žádné složité věty ani vyjadřování. Autor chce přesvědčit čtenáře, že smrt není nic neobvyklého. Také využívá černý humor.
    Mě osobně, to příliš nechytlo. Na můj vkus až příliš strohé, i když nemám ráda sálodlouhé okecávání.

    adelinka

    22.03.2017

    Zo začiatku ma nevedela nejako zaujať, ale dosť rýchlo sa to zmenilo. Sledovanie osôb, čo to vlastne robí s ich psychikou ak zažijú niečo traumatické. Skôr ma to zaujalo ako sledovanie psychiky zajatca. Vojna jeho traumu len znásobila……a vôbec som nevedela, že Drážďany boli tak bombardované. Takéto čítanie ma vždy núti snoriť po nete a zisťovať viac 🙂

    -Pečivo-

    29.01.2017

    Další kniha ze série aby-se-z-toho-všichni-neposrali. Vonnegutova z části autobuografická vzpomínka na válku a na bombardování Drážďan, kterého se taky pasivně zúčastnil. Jako bombardinho. Což je italsky pro být bombardován bombami.

    Kniha líčí osud hlavního hrdiny Billyho a jeho cestování časem a vesmírem. Příběh obsahuje kozy (i obrázek), cizí planety, spousty ponaučení o válce, o životě, žádnej tank, trochu humoru, jež mi není úplně blízkej a málo války (protože žádnej tank). 5/10

    ZajDa37

    20.01.2017

    Tohle je jedna z nejzvláštnějších knih, které jsem kdy četl. Děj je vyprávěn schizofrenním způsobem tak jako se to děje na planetě Tralfamadoru, odkud přilétají létající talíře. Jatka č. 5 je postmoderní román v pravém smyslu toho slova. Jsou tady citace jiných děl, černých humor, nelineární dějová linie, skoky v čase, míšení žánrů a hlavně, a to je nejdůležitější, kniha má spoustu interpretací.
    Můžete si myslet, že všechno, co Billy zažívá je pravda. Že ho opravdu unesli mimozemšťané, že pendluje v čase, že byl spářen s Montanou Wildhackovou. A bude to správné a nepochybně dobré, si to myslet. Protože je to možné. V rámci vonnegutovských možností.
    Můžete si myslet, že si Billy celé Tralfamadořany vymyslel pod vlivem četby románů Kilgora Trouta. Jak pak ale vysvětlit to cestování časem? Snad bychom to celé mohli připsat na vrub Vonnegutově experimentu.
    A můžete si myslet, a tohle si myslím já, že těmito skoky v čase Billy utíká před hrozivou reálností války a událostí, co jsou kolem něj. Po celou dobu psaní knihy jsem si psal takovou mapku s tím, jak sebou Billy v čase hází sem a tam. A zjistil jsem, že tam je jediný trvalejší průsečík všech časových údajů, kam se Billy po celou dobu trvání knihy vrací. Do roky 1944, respektive 1945 do doby zuřící druhé světové války. Ano, jsou tam i další věci, co se prodlužují a nejsou jednorázovou cestou, Pilgrimovy zážitky na Tralfamadoru, pobyt v zotavovně s Rosewaterem nebo léčení v nemocnici roku 1968.
    Přijde mi, že Billy se těmito "cestami časem" snaží nějak uniknout drtivé skutečnosti, která se s ním vždy nějak setká, která se mu připomene a on se musí vrátit a letargicky reagovat. A pod vlivem druhé světové války se Billy upne na jedinou myšlenku, že všechno v našem životě je strukturované, je předem dané a naplánované. Nemůžeme se tomu nijak vyhnout, protože nás všichni nechají, abychom to udělali. Jak jinak se vyrovnat s nervy drásajícími věcmi z války. Všechno se děje, neboť musí. Je to nutné. Tak to chodí.
    Třeba se Billy ve svých viděních trefil, třeba byly správné, takže doopravdy viděl, co se mu stane. Dostane se mu tedy ještě větší dávky letargie. Koho by nepoznamenaly masakry tohohle období. Billy dá svému myšlení formu, tvar, postavy malých Tralfamadořanů. Ti se zdají žijícím ztělesněním jeho postojů. Upneme se na šťastné okamžiky. A z toho jsem se snažil pochopit, že Billy se snaží během války upínat na třeba možné skutečné události ve svém životě. Je to trochu depresivní, nejvíce se to projevilo během Billyho popisu válek Tralfamadořanům. Neberou války na vědomí, protože nejsou důležité, jsou šťastnější okamžiky. Ale ty zlé jsou tady taky. A snad proto napsal Kurt tuhle knihu Protože je solný sloup.
    Nebo ještě jinak. Další z možných interpretací, která se ve mně po dočtení ozývá čím dál tím víc, je, že Kurt se snažil napsat román podobný těm z Tralfamadoru, kteří na svých knihách oceňují obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký. A Vonnegut si nedává o nic menší úkol než předestřít nám obraz tohoto života v celé jeho šíři a na každém menším kousku popsat vyrovnání se člověka s válkou a problémy z toho plynoucí.
    Víc toho ze sebe už asi nedostanu. Mohli jste to pochopit jinak a já váš názor respektuji. Mě tohle přijde pravděpodobné.

    Jestli je tahle kniha a tenhle komentář na vás příliš náročný, tak to chodí, odpovím vám jinak: "Ptí-pííí-ptíí"

    maky86

    17.01.2017

    Dávám 3 hvězdičky… tak to chodí.

    helmiczka

    24.12.2016

    Dopřej mi, Bože, síly
    přijímat s jasnou myslí vše,
    co nemohu změnit, odvahy
    změnit, co změnit mohu,
    a moudrost vždycky
    rozpoznat, co je co.

    K věcem, které Billy Pilgrim změnit nemohl, patřila minulost, přítomnost a budoucnost. Tak to chodí.

    Qadin

    24.11.2016

    "Mezi jednotlivými sděleními žádný určitý vztah není, kromě toho, že je autor zvolil tak, aby v souhrnném pohledu vytvářely obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký,.. Co na svých knihách milujeme, jsou hlubiny mnoha skvělých okamžiků, viděnou v jednu chvíli."

    mygel

    12.11.2016

    Pre fanúšikov sci-fi welcome to trafamaldor:)

    PeterDzurjaník

    09.11.2016

    Jedna z najsilnejších protivojnových kníh. Aspoň tak je momentálne hodnotená. Mám však pocit, že skutočne jej dokážu porozumieť len ľudia, ktorí vojnu zažili. Nie je ani tak o vojne ako skôr o vyrovnávaní sa s ňou. Sám autor chápe, že vojny nikdy neprestanú a ľudia sa budú neustále vraždiť, chápe rovnako argumenty prečo boli Drážďany bombardované (aj keď neboli vojenským cieľom), ale hrôzu, ktorú tam videl, ho ovplyvnila na celý život.

    A jednotlivé spomienky sa odvtedy objavujú aj v najnečakanejších okamihoch (ako napr. Billymu na výročí manželstva). Román pomerne verne popisuje syndróm postraumatického stresu: výkriky zo spánku, unikaniu realite, strata zmyslu života, snaha vysporiadať sa s otrasnými a neľudskými zážitkami, náhle výbuchy plaču. Návrat do mierového života pôsobí skôr ako sen. Narážajú aj na nepochopenie bežných ľudí, ktorí tieto hrôzy nevideli a nedokážu ich ani pochopiť. Billy je síce schopný založiť si rodinu, ale jeho city sú otupené a vzťah k manželke je opísaný akoby mal k nej neustále odstup. Rovnako u detí. Porozumenie nachádza len u Rosewatera, vojaka v nemocnici pre veteránov. Taktiež sa nevie zaradiť do bežného života, neverí vlastnej vláde a to, čo veril doteraz, považuje za klamstvá. Už ani tie nefungujú, aby mohol pokračovať v žití.

    Obaja nachádzajú jediný možný únik. Vo vytváraní umelej reality, fantázie s koreňmi v prečítaných sci-fi knihách. Billy je nimi až tak pohltený, že verí v ich skutočnosť. Spočiatku čitateľovi nie je jasné, či je únos skutočný a či sú Tralfamadorčania reálne bytosti, no postupom času sa ukazuje, že väčšina z toho, čo Billy „zažil“ sú naozaj len čriepky z kníh a spomienok z vojny. Vytvára si vlastnú filozofiu. V nej ľudia vlastne ani nemajú slobodnú vôľu a preto neexistuje ani nič dobré alebo zlé. Jednoducho sú to veci, ktoré sa musia stať a ľudia sú ich otrokmi. V živote sa holt hrozné veci stávajú. Aby bol znesiteľný je tu len jeden recept – koncentrovať sa na chvíle šťastia.

    Kniha nie je pre bežného čitateľa ľahká. Nedrží človeka za ručičku a nevysvetľuje mu všetko na počkanie. Očakáva, že sa čitateľ zamyslí a sám hľadá zmysel vypovedaného svedectva. Povrchní vyhlásia, že ide o chaos deja, postáv, že dokonca ide o zľahčovanie vojny. Len tí najpoctivejší a premýšľajúci však odhalia za cynickým textom posolstvo človeka, ktorý ani po desaťročiach nedokáže nájsť slová vypovedajúce o hrôzach, ktoré zažil vo vojne a musí ich zaobaľovať do metafor a umelej fikcie. Ide o román, ktorý sa dá pochopiť lepšie pocitmi a srdcom než logikou a doslovnosťou.

    Melic

    18.10.2016

    Možná jsem po přečtení vynikající Snídaně šampionů čekal více a nebo knížka byla prostě moc chaotická. Taky mi ze začátku moc nepřišla jako protiválečná, spíš jako by vše zlehčovala, tak to chodí.. Až ke konci jsem pochopil, jak to autor myslel (snad). Malé plus za Kilgora Trouta, ty pointy jeho povídek prostě žeru. Jestli jste nečetli žádnou knihu od autora a chcete nějakou zkusit, doporučil bych spíš Kolíbku nebo Snídani šampionů (i když před tou by se dalo číst o kapku slabšího Modrovouse).

    hats

    26.09.2016

    Uff. Som na strane 70… A veruze neviem toto dielo ocenit. Pravdepodobne knihu nedocitam. Nepaci sa mi sposob spracovania… Lieta hore dole … Detstvo… Vojna… Po vojne… Unos mimozemstanmi?… Vojna… Spomienka na casy pred vojnou… Som stratena. Nie uz viem. Nedocitam

    bookemma

    09.09.2016

    Z hlediska ctivosti hruza. Zrejme jsem od knihy cekala prilis. Je ale jen jakymsi denikem cloveka, ktery zazil valku a bombardovani – surova, zmatena, neusporadana, blazniva… Tak to chodi.
    Ale jake skutecne svedectvi dobre.

    MaxQ

    09.08.2016

    Směs ironie, satiry a cynismu prodchnutá člověčenstvím a humanismem. Tak to chodí.

    mitko

    05.03.2016

    Jatka č. 5 je veľmi zvláštna kniha, buď budete patriť medzi ľudí, ktorej sa štýl tohto písania páči, kde sa Vonnegut drží svojej myšlienky, že nič inteligentné sa o vojne napísať nedá (teda na túto knihu to sedí riadne), alebo budete patriť k tej druhej menej šťastnej skupine ako ja. Najviac mi vadili asi postavy, kde všetky už majú nalinkované svoje osudy, a tak sa stávajú len akýmisi figúrkami, hlavná postava zas mi vďaka pendlovaniu v čase prišla ako najväčší blbec. Veľa jeho ciest v čase mi nedávalo zmysel, neprišli mi podstatné pre dej, aj keď ťažko uvážiť či nejaký mal, do toho sa pridajú veľa citovaných článkov z kníh o vojne a hlavne pre mňa najotravnejšia fráza knihy Tak to chodí! Prišlo mi, že to Vonnegut písal naschvál takto, aby sa len odlíšil od ostatných autorov, pretože toto mi ako protivojnový román vôbec nepripadá. Ale ako som vravel nesadol mi tento štýl…

    farao14

    23.01.2016

    Byl jsem rád, že jsem tule knihu vůbec dočetl. Od začátku se člověk dočítá, že kniha bude o vybombardování Drážďan, ale místo toho se děj točí kolem jednoho zcvoklého optika, který tvrdí že ho unesli mimozemšťani a že může cestovat časem. O Drážďanech se člověk dočte tak na deseti max. dvaceti stránkách. Tohle není protiválečný román, ale sci-fi. Jsem hodně zklamán.